Co se dělo během jara (?)

neděle, května 08, 2016 Anna Velát 11 Comments



Dlouho přemýšlím, jak začít tento příspěvek. Stálo se toho tolik, že doslova nevím, kde mám začít.. Asi začnu 1. březnem, kdy se vše obrátilo naruby..

Vzpomínáte, jak jsem vám ve svém únorovém článku psala, že jsem přestoupila na střední školu? Tak to už je minulostí. Na střední škole jsem doslova "vydržela" měsíc a prvního března jsem nastoupila zpátky na svůj gympl. Asi se ptáte proč, co se tedy dělo, nebo co mě donutilo změnit názor? Těžce se to vysvětluje, navíc po konfliktu s lidmi z dané střední školy, bych to nechtěla moc rozvádět. Shrnula bych to tedy takto, mezi mnou a spolužáky na tamní střední škole byly příliš veliké rozdíly.
Už od prvního dne jsme si nesedli a po měsíci strávené tam mi došlo, že střední pro mě nejspíš nebude.
A tak jsem s mamkou zašla pro žádost o přestup a jakoby se nic nestalo, byla jsem zpátky na své nejmilejší škole. Určitě se vám honí hlavou, jak asi reagovali učitelé, spolužáci.. Hned první den mě třída přijala zpátky mezi sebe jakoby se vlastně nic nestalo. Vlastně mi většina spolužáků řekla, že tušili, že se vrátím. Zatímco někteří učitelé byli udiveni, jiní byli moc rádi. A já? Já jsem byla velice vděčná, že jsem zpět, v kolektivu, škole, kterou mám ráda.
Mohu říct, že měsíc na střední škole mi toho dal opravdu moc a to například i to, že si více vážím toho, co mám. Je sice pravda, že se musím opět denodenně učit na všelijaké testy a zkoušení, ale to za to stojí. Došlo mi, že je lepší zůstat mezi lidmi, kteří mě znají a berou takovou, jaká jsem.

A jinak? 

Jen co jsme se s mamkou vrátily z Hamburku, vrátil se tedy můj život do normálu. Stejní lidé, stejné tváře, avšak přistoupila k nám dívka jménem Andrea, která čirou náhodou chodila na minulou školu, kam jsem já tři roky chodila taky. S Andy už sedím několik měsíců a jsem moc ráda, že se rozhodla přestoupit zrovna k nám, jelikož si s ní velice rozumíme. (Nejspíš je to osud, hehe)


__


V půlce března jsem se seznámila s velice milou "internetovou" kamarádkou Anit, která za mnou přijela až z Pardubic. Strávily jsme spolu celý den a já si ho tak náramně užila. S Anit jsme se poznaly právě díky instagramu, za což jsem sociálním sítím tak moc vděčná! Dávají nám šanci poznat lidi kteří sice nemusí být vedle nás, ale při to nám jsou nejblíže.



__

Další z víkendů jsem se s mojí kamarádkou Baru vypravila do mého nejoblíbenějšího místa za Prahou, a to do lesa mého dětství, Ohrobeckého lesa. Již minulý rok jsem sepisovala článek o Ohrobci, proto pokud budete chtít určitě se na něj podívejte! I tentokrát se ve mně mísilo tolik pocitů, především mé vzpomínky na dětství. Je hezké se jednou za čas vydat do minulosti, je však důlěžité tam nezůstávat.



Poklady Ohrobeckého lesa

Má milá Baru

Lesní cesty do neznáma



 __


Kdybych to měla shrnout, každý jarní víkend jsem neustále něco podnikala. Následující sem však nemusela, jelikož jsem odjela na vesnici za mojí nejmilejší sestřenicí Maruškou, s kterou vždy slavíme české/katolické Velikonoce a společně koledujeme a barvíme vajíčka. Pokaždé když k ní jedu, je to pro mě jakýsi odpočinek ode všeho, konečně útěk pražskému ruchu.

 Maruška a její pes Snížek 


Naše velikonoční nadílka

Maru a její kamarádka Sofi



Procházky 

Volné chvíle blbnutí



Vesnické západy slunce

__

Následující týdny jsem se soustředila především na školu, proto nezbývalo tolik času na sebe samotnou. Já si však ujasnila své priority a řekla jsem si, že známky nejsou všechno. Je důležité mít něco, na co se v každém dni budu těšit. Proto jsem si vyhradila alespoň hodinu denně jen a pouze pro sebe. Dělám to, co mě baví, čtu, píšu, kreslím, fotím. Jednoduše dělám cokoliv co mě naplňuje.

_

S přicházejícím jarem jsem začala opět chodit na své oblíbené procházky Prahou 5, přesněji do mé nejoblíbenější části, což jsou Malvazinky. Člověk zde dokáže trávit hodiny a pozorovat všemožné domky a zajímavé uličky. Je to určitě jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze.




 Zlatá hodina


Milované jaro


__

 Další z věcí, které jsem si během jara začala uvědomovat je, jaké štěstí vlastně mám. Přehodnotila jsem své myšlenky a začala jsem brát život více jako dar a méně jako samozřejmost. Více jsem se začala usmívat a radovat se i z těch nejmenších maličkostí. Dříve vstávám, abych zastihla východ slunce, který mi zpříjemní celý den. V každém dni hledám záchytné body, malé radosti.





_

Alespoň jednou do týdne jdu na procházku, jentak do přírody, jen já, mé myšlenky a sluchátka. Například včera. Sedla jsem si do trávy, vyzula boty a poslouchala tóny indické hudby a šumení stromů. Měla jsem pocit, jakobych se nacházela někde uprostřed lesů, v kouzelné krajině. Jsem moc ráda, že i přesto, že bydlím v centru města, stále jsou místa, kam se člověk může schovat, útéct všednímu uspěchanému životu.







Z mého osobního života (?)

A nakonec nastaly změny i v mém osobním životě. Jedna z věcí je, že můj bráška (ehm tedy 20ti letý bratr, 195cm, velký chlap!) se dostal na vysokou hudební školu do USA a to přesněji na Manhattan School of Music, do New Yorku. Celou rodinou jsme mu drželi palce a roky jeho tvrdé práce se doopravdy vyplatily a já mu to neskutečně moc přeji. To však ale znamená, že v srpnu odjíždí a už se vůbec nebudeme vídat, což mě na jednu stranu velice mrzí, ale na druhou stranu, splní si svůj životní sen a bude dělat to co ho baví, naplňuje.
Další z věcí je ta, že se má mamka bude vdávat za jejího přítele, s kterým už je pátým rokem. A já jim to neskutečně moc přeji, jelikož jsou spolu velice šťastní. To však znamená, že od 18ti let (což už je v září!) se i mně změní příjmení, ale upřímně já jsem jenom ráda. V Česku, ale i jiných zemích s mým ukrajinským příjmením má někdo neustále problém ho napsat či jenom vyslovit. Proto to bude pozitivní změnou.
A jak už jsem zmínila bratrův odjezd a mámino vdávání, já se budu pro změnu stěhovat. Mamka s jejím přítelem pojedou pracovat do Německa, brácha bude v Americe, byt by byl proto pro mě zbytečně velký, a tak ho hodláme pronajmout a já se nastěhnuji do menšího, ale to mi vůbec nevadí (naopak!).
Poslední z věcí je, že jsem se zapsala na němčinu (zvláštní že? chodím na německo-české gymnázium) a chodím na němčinu, ale už to bylo nutností, chybí mi základy a pokud z ní chci maturovat, musím to vše hned dohnat.

_

A tak na závěr bych asi jen zmínila, že se moc těším na léto, ale užívám si i dané chvíle. Je důležité umět žít přítomným okamžikem, nežít v neustálých vzpomínkách a představách. Přiznám se že i já sama to občas dělám, ale kdo ne? Vždy se však ale vrátím zpět do reality, teď a tady.

Mějte pohodovou neděli!




11 komentářů:

  1. Líbí se mi tvůj styl psaní, krásně se to čte. Hezký článek. :)

    OdpovědětVymazat
  2. To se krásně čte. Začnu tě určitě číst pravidelně! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To se krásně čte. Začnu tě určitě číst pravidelně! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ráda si prohlížím tvoje fotky. A asi ještě radši čtu tvůj twitter - koukám na něj, když je mi občas smutno a často mě dokáže trochu pozitivněji naladit :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ach Aničko, jak já ráda čtu tvůj blog a skoro denně koukám na tvůj instagram (-: Neskutečně mě uklidňují a dodávají mi pozitivní energii (-: moc ráda bych tě osobně také poznala (-:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Wiktorie, ani nevíš, jak moc mě to těší, děkuju! Kdyžtak mě můžeš kontaktovat na email a mohly bychom se někdy poznat!:))

      Vymazat