Dnešní článek bude poněkud spontánní. Nemohu říct, že bych své články obvykle nějak dlouho připravovala. Většinou to probíhá tak, že si najdu volnou chvíli, usednu k počítači a když mám zrovna náladu, píšu. Tentokrát to je to ale opravdu "narychlo". Toto téma mě napadlo zcela náhodou, ale přitom nad tím často sama přemýšlím.

A tak tedy, jak zůstat pozitivní ve světě plném negativních lidí? Tahle otázka trápí spoustu lidí, avšak nikoho nenapadá odpověď. V dnešním článku bych vám chtěla přiblížít, jak to vidím já. Co pomáhá mně k tomu, abych navzdory všemu, neztrácela naději a zůstala šťastná, udržela si svůj pozitivní přístup. Jelikož jde čistě o můj pohled na toto téma, je dost možné, že zrovna na vás se tento článek nebude vztahovat a pojmete ho jako něco, čemu ani nerozumíte. Nebo je třeba možné, že vás trochu "obohatím", přivedu na nějakou myšlenku, která pomáhá mně osobně být nad věcí, uchovat úsměv na tváři.

_____

Nejde být neustále šťastný 

I ten nejvíce pozitivní člověk na světě mívá dny, kdy je mu doslova "pod psa". Né každý den bude radostný a plný pozitivity, avšak je na daném člověku, jaký si zrovna ten den udělá. Zda-li se nechá rozhodit někým, kdo ho ve škole nebo v práci naštval a nebo se bude soustředit na již zmíněné radostné maličkosti. 

Avšak bývají i chvíle, které my ovlivnit nemůžeme. Například tehdy, kdy je nám doopravdy smutno, stalo se něco, co nás doslova srazilo na kolena. I smutek je součástí našeho života, ať už si to chceme přiznat nebo ne. Avšak zde je má rada, kterou se já osobně řídím: Člověk si musí občas zasmutnit, avšak nesmí se smutku poddat a zůstávat v něm příliš dlouho. Musíš se oklepat a opět vstát na nohy, zůstat silný, navzdory všemu.

Pro nas lidi je vždy jednodušší splynout s davem. Lidé s vlastní hlavou a názorem jsou výjimky, které však potvrzují pravidlo. Nemusíš dělat to, codělají ostatní jenom proto, abys zapadl. Buď sám sebou. To, že se okolní svět mračí neznamená, že se musíš mračit i ty. Buď tou výjimkou, tím jedním člověkem proti ostatním. Buď šťastný a šiř svou radost, nikdy nevíš, komu tím zrovna Ty zlepšíš den.

Kolikrát jedu ranním metrem do školy a  většina cestujících se dívají do svých telefonů, někteří si čtou a nebo tak nějak koukají kamsi do dále. Jejich obličeje jsou ponůré, zkleslé, žádná stopa radosti nebo náznak úsměvu. Ano, komu by se ráno chtělo usmívat, když by člověk nejradši zalezl zpátky do postele. Ale občas si beru na starost role té výjimky, já se totiž ráda usmívám, jentak bez důvodu. Málokdo a málokdy mi ůsměv někdo oplatí, ale já sama z toho mám radost. Protože já mám neustále důvody k tomu být šťastným člověkem.

Už vám někdy došlo, kolik věcí považujeme za samozřejmost? Většina z nás je zdravá, máme rodinu a blízké. Máme střechu nad hlavou, co jíst a co si obléci. Dokonce máme i internet, drahé telefony a notebooky, něktěří  z nás mají možnost i cestovat. Avšak je tolik lidí, kterým nedochází, že část světa nemá ani třetinu z toho všeho zmiňovaného. Už jsme natolik zvyklí k "luxusu", že neustále prahneme po něčem, co bude ještě víc, co uspokojí naši zhýčkanost.

Všechno je to o prioritách

Priority, mé oblíbené slovo. I ten nejvytíženější člověk si najde čas na něco, co ho činí šťastným pozitivním člověkem. Každý máme povinnosti, školu, práci, domácnost. Ale když člověk doopravdy chce, najde si čas pro činnosti, které ho baví a naplňují. To samé platí i o lidech, když vám na člověku záleží, najdete si na něj čas, ať už jste starosta nebo obyčejný student.

I přes to, že mám školu, na své blízké a přátele si čas na jdu vždy. Jde už jen o pouhý princip, jsou pro mě důležití a chci jim to dát najevo. Dále se alespoň 2x týdně věnuji józe, protože mě baví a zároveň je prospěšná pro mé zdraví. Vím, že bych v takové chvíle mohla strávit nad učením, ale vím, že to všechno dokáže počkat.

_____

 Amsterdamská kola naprosto všude

Jelikož jsme dorazily v pátek odpoledne, měly jsme hned první den možnost spatřit večerní Amsterdam. Kolem byla překrásná světýlka, která se odrážela na hladině všudypřítomných kanálů. I přesto, že jsme s mamkou jely dá se říct "mimo sezónu", všude bylo nespočet turistů, ale samozřejmě i místních. Moc se mi líbilo, jak z té atmosféry lidí a samotného města  sálal život.

Následující den ráno jsme se nasnídaly v našem hotelu, který byl mimochodem opravdu skvělý. Pokoje byly čisté, útulné a snídaně velmi dobré. Navíc k tomu všemu u hotelu stavěla tramvaj, která vás doveze za 15 minut do centra Amsterdamu, až jsem si říkala, co víc si přát. 

Celou sobotu jsme s mamkou strávily poznáváním všemožných uliček a kanálů. Člověku přijde, že ani nemusí chodit do muzea, jelikož si připadá, jakoby už se v jednom právě nacházel. Architektura Amsterdamu mě tedy vskutku uchvátila.

_______

Neděli jsme s mamkou částečně strávily procházkami, avšak většinu dne jsme udělily muzeům, jelikož nám místní počasí moc nepřálo.  A tak jsme se zašly podívat do Van Goghova muzea, Rembrandtova muzea, Van Rijks muzea a dokonce do muzea kabelek. Mohu říct, že jsem si to opravdu užila. Vidět známé obrazy na živo, dozvědět se o nových umělcích a jejich dílech. A také jsem v životě neviděla takové množství kabelek! Byl to skvělý den.

______

Pondělí jsme s mamkou strávily většinou v kavárnách, jelikož déšť ani silný vítr neustával. Nicméně ani to nás nezastavilo. Prošly jsme zbývající místa, kde jsme nebyly a uviděly úplně celé město.

Náš pobyt v Amsterdamu jsme si velice užily a já si odvezla nespočet dojmů a nových zážtiků. 

 Má nejmilejší a nejdůležitější

___

A to by bylo vše z mého článku o Amsterdamu, mějte krásné a pohodové Vánoce.

Září byl jeden velký návrat do reality. Vracení se zpátky do školy, vžití se do každodenního stereotypu. Dny se opět začaly podobat navzájem a víkendy se staly mou záchranou od únavné všednosti.
Začala jsem "načisto", řekla jsem si, že tento rok už na svém přístupu zapracuji. Budu se více učit, věnovat svou energii a čas škole, ale nebudu zapomínat i na činnosti, které mě baví. I tento rok jsem se zapsala na jógu, kterou mám tak moc ráda a která mi pomáhá po fyzické i psychické stránce.

A asi nejdůležitější věcí, která se uskutečnila v září byla, že jsem se přestěhovala. Přímo ze srdce Prahy jsem odjela na kraj, dál od ruchu velkoměsta. Přesně 1. září jsme s mamkou dovezly poslední krabice a konečně si pořádně oddechly. Řeknu vám, stěhování není nic příjemného, je to opravdu fyzicky náročné a já jsem jenom ráda, že už je to za námi.

Jelikož jsem byla opravdu zvědavá na místní přírodu, vyrazila jsem již po pár dnech objevovat. Byla jsem opravdu nadšená, jelikož jsem zjistila, že máme hned vedle sebe přírodní lesopark Prokopské a Dalejské údolí. Přírodu máme krásnou i v Praze, o tom není pochyb.






Jedna z nejdůležitějších událostí každého člověka, v jeho životě, je dovršení osmnáctého roku života. A tak jsem 23.9 oslavila své osmnáctiny. Nemyslete si, nebyla to žádná velká "párty", protože na to já jednoduše nejsem, spíš naopak. Byla jsem ráda, že jsem si s mými nejmilejšími sedla do kavárny na kousek dortu s čajem. Nepotřebuji toho moc ke spokojenosti, já se totiž raduji z maličkostí. A vlastně přítomnost nejbližších lidí je pro mě tím největším darem.
A kdybyste se ptali, co jsem si to vlastně přála? Nic víc, než být šťastná, mít své blízké po boku, být zdravá a jednou dělat v životě to, co mě bude naplňovat. Má nejmilejší mamka mi však navíc k narozeninám darovala batoh a botky, o kterých jsem tak dlouho snila a tak jsem měla o dva parťáky na výlety navíc. Byla jsem štěstím bez sebe.
 A ptáte se, jaké jsem zažívala pocity jako "plnoletá"? Mohu říct, že vlastně skoro žádné. Pro mě to byla pouhá formalita, navíc nic se pro mě v podstatě nezměnilo. Jsem teď pouze plně trestně zodpovědná, mohu se vdát a jít volit (!) Z toho jediného jsem byla opravdu nadšená, asi jsem se začala cítit více seriózně. Ale jinak? Mohu si jít koupit alkohol, či cigarety. Ale jelikož mě nezajímá ani jedno z toho, je mi to vlastně úplně jedno.
Co bylo ale na vstupu do dospělosti asi nejlepší, tak je to změna příjmení. Vzala jsem si mámino příjmení, (jejího nového manžela), a nemohla jsem být šťastnější. Jakožto pražačka, která se tady narodila a žije tady, bylo pro mě dost obtížné každému vysvětlovat, proč mám tak zvláštní příjmení, které pomalu nejde ani vyslovit, natož napsat. A tak jsem přišla na úřad, podala žádost a již za měsíc jsem dostala nový pas a občanský průkaz. Tato změna mě posunula opět o něco dál, uzavřela jednu z mých životních kapitol a já se mohla hnout z místa, za což jsem moc vděčná.

Říjen

 Listopad