Po roce a půl jsem se rozhodla sepsat o, pro mě velice srdeční záležitosti, dobrovolnictví. Co že to znamená být dobrovolníkem a co si pod tím představit? Má odpověď zní asi takto; vykonávám činnost, která přispívá mně, ale zároveň i lidem kolem mě. Dobrovolnická činnost sice není placená, ale je to oduševnělá činnost, která dokáže člověka naplnit. Hned si vybavuju pocity štěstí, které mnou procházejí pokaždé, když v pátek opouštím prostory domova seniorů. To, že jsem věnovala jen "pár hodin" svého volného času, který je pro starého člověka (i samotného dobrovolníka) něčím vyjímečným.
Jak jsem se k dobrovolnictví vlastně dostala?
V zimě, na přelomu roku 2016/17 jsem hodně přemýšlela nad tím, že nechci jentak proplouvat životem. Že chci od života něco víc. Nebýt tak zahleděná sama do sebe, ale pomáhat druhým, být tu pro ostatní. Bylo to jedno z těch nejdůležitějších a zároveň nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Začít pomáhat. Nejprve jsem se zamyslela, kde bych vlastně v Praze mohla někomu pomoci (a že těch míst není málo!) rozhodla jsem se pro domov seniorů Sue Ryder v Praze 4, Michli. Jelikož i má mamka chvíli do tohoto domova jako dobrovolnice docházela, dala jsem na její doporučení a ještě v období Vánoc jsem začala zařizovat a domlouvat si budoucí spolupráci. Věděla jsem, že mě čeká běh na dlouhou trať, avšak přesto to nebyl proces jednoduchý. Ať už několika hodinový psychologický test, schůzky s koordinátorkou a líčením motivace, proč bych se chtěla stát dobrovolnicí. To všechno zabralo to několik měsíců. Navíc, když jsem si na jaře vymkla kotník (zrovna v den, kdy jsem měla ,,oficiálně" začít pomáhat), to nebylo jednoduché. Avšak na konci dubna už jsem začala do domova docházet průběžně, přesněji na páteční odpoledne, kdy se v domově pořádá literární čtení s panem ředitelem domova.
Během svého působení v domově jsem se díky výletu s klienty seznámila se starší paní, klientkou domova - říkejme ji paní M. Paní M. je dnes 98 let a musím říct, že tak úžasného, vřelého a vtipného člověka jsem si vždy přála potkat. Máme mezi sebou vztah jako vnučka s babičkou nebo jako dvě přítelkyně, nehledě na to, že nás dělí skoro 80 let. I tato zkušenost mě přesvědčila v tom, že věk nezná hranice a přáteli se může stát kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Každý pátek po literárním čtení mi paní M. líčí zážitky ze svého života a já se s ní dělím o ten svůj. Je zajímavé poslouchat nejrůznější historky z období druhé světové války, okupace, sametové revoluce. To vše a mnoho dalšího paní M. zažila. Je to pro mě nesmírně cenná zkušenost a příležitost trávit čas po boku tak převelice milé starší dámy.
Paní M. a já na výletě v zoologické zahradě
Výtvarné dílny, další zajímavá aktivita, kam čas od času docházím
Výlet s klienty -( na levo já a paní M.) do Schwarzenbergského paláce
Ještě na závěr bych dodala, že domov, kam docházím je velice unikátní. To, kolik zde mají senioři zajímavých aktivit a nejrůznějších akcí, kterých se mohou zúčastnit, je skvělé. Navíc, když je v tomto domově je knihovna hlavního města Prahy, restaurace a dobročinný obchod. Proto jsou zde senioři stále součástí společnosti, probíhá socializace a oni nepociťují velké odloučení od společnosti, ve které celou dobu žili. Domov Sue Ryder se i pro mě stal domovem, kam se vracím ráda.
Tento domov byl založen baronkou Lady Sue Ryder, pro mě nesmírně inspirativní žena, která nejprve založila mnoho domovů, hospiců a nemocnic na území Anglie, Polska a těsně před smrtí ještě tento jediný a jedinečný u nás v Praze, České republice. Právě díky ní mohou senioři strávit poklidné stáří v prostorách tohoto zařízení. A já jsem vděčná, že zrovna tady mohu být nápomocná.
Dobrovolnictví se stalo součástí mého já, mého života. Mé cesty.
Plakát domova, který byl pár měsíců k vidění v prostorách pražského metra, na fotografii je má milá paní M.
- Aby každý mohl zestárnout důstojně.
0 komentářů