Jak jsem našla samu sebe

středa, srpna 09, 2017 Anna Velát 2 Comments

Leden, 2017.
Stále hledám samu sebe. Za život jsem vyzkoušela tolik zájmů a koníčků. Nejdříve jsem prahla hlavně po umění, chtěla jsem být malířka. Z malířky se stala fotografka až nakonec jsem se dostala k lidem. Došlo mi, že mne mnohem více zajímají samotní lidé, o se skrývají za obrazem či čočkou mého fotoaparátu. Že s nimi mnohem raději mluvím, než-li zachycuji pouhý okamžik, ikdyž i to doteď zůstává mým koníčkem.
Ale řekla jsem si. Fotit mohu pro radost, pro zábavu. Co můžu dělat, aby mi to přínášelo radost a zároveň bych mohla předat něco ostatním lidem?
Asi jako prvním impulzem byla návštěva filozofické fakulty, konkrétně katedry sociální práce a poté psychologie. Jako studentka třetího ročníku na gymnáziu už jsem začala přemýšlet, jakým směrem se tedy chci vydat dál. V prvním ročníku jsem přestoupila na školu zaměřenou na grafiku, kde jsem však pochopila, že mne to sice baví, ale ne natolik, že bych tomu chtěla věnovat veškerý svůj čas a energii. Byla to asi i shoda náhod, že mne tamnější kolektiv vyhnal svojí poněkud nepřívětivou povahou zpátky na gympl. Ten rok mi toho však dal mnoho. A to se týkalo přehodnocení vlastních myšlenek a pohledu na svět. Zjistila jsem, že je jistá věc, co mi vždycky šla a tou je naslouchat a následně poradit, říct svůj vlastní názor na danou záležitost.
Miluju si povídat s přáteli a rodinou, protože kdo ne? Zjistila jsem však, že mě velice lákají příběhy i  jiných lidí, třeba náhodných kolemjdoucích. Kdykoliv jedu v MHD přemýšlím, zda-li je žena naproti s knihou v ruce šťastná, co zrovna prožívá. O čem dumá pán sedící opodál pozorující Pražský hrad. Proč pláče to dítě v kočárku, které se matka snaží ze všech sil uklidnit.. Jsou to lidé a jejich osudy, životní příběhy, co mne tak zajímají.
A kam že se to snažím tímto prazvláštním článkem plným všemožných myšlenek dostat? Nejspíše zpátky k tématu. To mě občas štve. Mám toho na mysli tolik, že bych čtenáři nejraději řekla vše hned úplně najednou.

Po mé tehdejší návštěvě fakulty jsem dostala jakýsi nápad. Na přednáškách mně a spousty dalším uchazečům bylo řečeno, že se u přijímacího řízení, přesněji u pohovoru, hledí na praxi v daném oboru. To bylo jedním z faktorů, co mě přivedly k tématu, kterému se chci v následujících řádcích věnovat. Tím tématem je dobrovolnictví.
Na gymnáziu, které navštěvuji, jsem se několikrát zúčasťnovala dobrovolnických akcí jakožto vybírání pro světlušku, rozdávání žlutých květin v boji proti rakovině..velice mě bavilo oslovovat cizí lidi a vysvětlovat, na co daný příspěvek jde. Že je to všechno pro dobrou věc. Že právě oni mohou někomu pomoci. Mimo to jsem však s dobrovolnictvím zkušenost neměla. Řekla jsem si však, je na čase to změnit! Zmínila jsem se mamce o mé iniciativě v oblasti pomáhání a dobrovolnictví s čímž mi hned navrhla, ať zkusím pomáhat v domově důchodců. Přesněji v Domově Sue Ryder na Praze 4. (Má mamka se minulý rok vyučila na masérku a tak v domově byla jako dobrovolná masérka seniorů, kde dělala radost dámám i pánům a zároveň si odnášela praxi).
A tak jsem neváhala a další den, tuším někdy začátkem nového roku jsem do Domova zavolala. Koordinátorka dobrovolníku mě vyslechla a já přišla na jakýsi uvítací pohovor. O pár týdnů na to jsem přišla na první lekci, nebo li "poset", přednášku? Říkejme tomu jakkoliv. Bylo to zrovna v období pololetek a ve všední den, proto jsem přišla po dvou hodinách, co všechno započalo. Přednáška končila kolem večera a tak myslím, že jsem o mnoho nepříšla.
Skloubit školu a vlastní zájmy bývá někdy obtížné, ale já to přesto zvládla.

Po přednášce, několika pohovorech a domluvách jsem byla pozvána na psychotesty. Ty dopadly velice dobře. A tak jsem se stala dobrovolnicí Domova Sue Ryder. Oficiálně v dubnu jsem začala chodit pravidelně každý pátek na literární odpoledne, kde předčítá českou literaturu sám pan ředitel domova. Mým úkolem bylo roznášet vodu a kafe. Zprvu jsem byla trochu nervózní, jen přece to bylo poprvé, co jsem se ocitla mezi tolika staršími lidmi. Mluvila jsem často tišeji než jsem měla a styděla jsem se. Během pár týdnů jsem však tento vnitřní strach z "neznáma" překonala a začala se usmívat, povídat si se seniory. Dobrovolnictví mě začalo velice bavit a stalo se neodlučitelnou částí mě samotné.

____

Jakožto nejzásadnější zkouškou a zároveň zážitek byl výlet se seniory do pražské ZOO. Byl konec školního roku a já měla těsně před uzavřením známek. Neustále jsem chvátala a nevěděla, co dělat dřív. Tu však byl onen den, výlet. Řekla jsem si, dnes na školu nepomyslím. Užiju si tento výjimečný den naplno. Opět jsem pociťovala menší obavy. Co když bude daný klient/ka moc těžký a já nebudu moct vyjet do kopce s vozíčky? (Díky přednáškám z domova jsem věděla, jak manipulovat s vozíčkem, sama osobně jsem si jej dokonce vyzkoušela, avšak nikdy jsem nevezla seniora). 
Při čekání na autobus z domova jsem se však uklidnila a řekla si, jen přece na to nejsem sama, jsou tu i další dobrovolníci, to zvládnu.

Výlet do Zoo byl jeden z nejkrásnějších a nejzajímavějších zážitků v životě. Byla mi přidělena již od pohledu velice milá paní, (říkejme ji paní M.), co má bílé kudrnaté vlasy jako ovečka. Byla mi sympatická již od začátku. Ihned, co vyjela s vozíčkem z autobusu, ujala jsem se jí a společně jsme vyrazily napříč zoologickou zahradou. Ani jednou řeč nestála. Paní M. mi vyprávěla o zvířatech, o svých zájmech, o rodině a vnucích, o životě, o manželovi. Mluvily jsme doslova o všem. Já mluvila o svém příběhu a ona naslouchala. Pak vyprávěla ona a já hltala každičké její slovo, co řekla. 
Paní M. pro mě byla jedno velké překvapení. Už jen to, že perfektně vidí, slyší, přemýšlí a pamatuje si. Ze začátku jsem si myslela, že ji je nanejvýš 80. Když mi řekla, že jí je 97, nemohla jsem uvěřit svým očím ani sluchu. Velice ji obdivuji a je skvělé, že se i starší člověk dokáže udržet vitální a v tak pozitivní náladě.

V zoo se odehrála chvíle, jenž byla nepopsatelná. Společně jsme koukaly na slony a v ten okamžik za námi přistoupila malá modrooká dívenka, co paní M. podala ruku. Jentak, beze slova. Bylo to naprosto kouzelné. Obě jsme byly naprosto dojaté.. Jakoby v takových chvílích snad slova ani nebyly potřeba.
Ze zoo jsme s paní M. odcházely jako přítelkyně, kamarádky, co společně sdílely zážitky. 
Byl to opravdu úžasný den, na který s radostí vzpomínám. Vlastně si myslím, že i díky tomuto dni se mi podařilo úspěšně napsat dalších několik testů ve škole. Odnesla jsem si tolik dobré nálady, že jsem doslova zářila.
___
A jak je tomu teď? 
V létě, kdy mám o tolik více volného času, chodím do domova o to častěji.

Chodím na výtvarku, ale i na zpěv a již zmíněné literární odpoledne. Jsou to různé aktivity a každá z nich má něco do sebe. Všechny mě baví a vždy poznám o něco jiné tváře z domova. Nejblíže jsem však stále paní M. Vlastně už se vídáme jako staré přítelkyně, co se potkávají a rozjímají nad životem. O to víc je úžasný, že nás dělí 80 let. Jak ráda říkám, porozumění nezná věk.
S koordinátorkou jsem se dohodla, že budu i osobní dobrovolnice, což mě neskutečně potěšilo a je to pro mě čest, trávit čas s nejstarší členkou domova, paní M.
-

Na závěr bych snad jen dodala, pokud hledáte i vy sami sebe, nebojte se zkoušet nové věci, pozávat nové tváře. Jděte do toho. Není čeho riskovat. A život, ten jde neustále kupředu. A já jsem tak moc ráda, že jsem se tehdy odhodlala do domova jít a začít pomáhat. 

Dobrovolnictví se stalo součástí mého já, mého života. Mé cesty.
Já a má milá paní M.




2 komentáře:

  1. To je krása, slyšet, že někdo taky dobrovolničí. Jestli jsi teď ve třeťáku, třeba se příští rok na KSOCP uvidíme, mířím tam taky.

    OdpovědětVymazat
  2. :) ano, ve třeťáku momentálně taky jsem. A uričtě! mířím tam a ještě na FFUK - obor psychologie. Uvidím, jak se zadaří

    OdpovědětVymazat