dobrovolnictví - I



Po roce a půl jsem se rozhodla sepsat o, pro mě velice srdeční záležitosti, dobrovolnictví. Co že to znamená být dobrovolníkem a co si pod tím představit? Má odpověď zní asi takto; vykonávám činnost, která přispívá mně, ale zároveň i lidem kolem mě. Dobrovolnická činnost sice není placená, ale je to oduševnělá činnost, která dokáže člověka naplnit. Hned si vybavuju pocity štěstí, které mnou procházejí pokaždé, když v pátek opouštím prostory domova seniorů. To, že jsem věnovala jen "pár hodin" svého volného času, který je pro starého člověka (i samotného dobrovolníka) něčím vyjímečným. 

Jak jsem se k dobrovolnictví vlastně dostala? 
V zimě, na přelomu roku 2016/17 jsem hodně přemýšlela nad tím, že nechci jentak proplouvat životem. Že chci od života něco víc. Nebýt tak zahleděná sama do sebe, ale pomáhat druhým, být tu pro ostatní. Bylo to jedno z těch nejdůležitějších a zároveň nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Začít pomáhat. Nejprve jsem se zamyslela, kde bych vlastně v Praze mohla někomu pomoci (a že těch míst není málo!) rozhodla jsem se pro domov seniorů Sue Ryder v Praze 4, Michli. Jelikož i má mamka chvíli do tohoto domova jako dobrovolnice docházela, dala jsem na její doporučení a ještě v období Vánoc jsem začala zařizovat a domlouvat si budoucí spolupráci. Věděla jsem, že mě čeká běh na dlouhou trať, avšak přesto to nebyl proces jednoduchý. Ať už několika hodinový psychologický test, schůzky s koordinátorkou a líčením motivace, proč bych se chtěla stát dobrovolnicí. To všechno zabralo to několik měsíců. Navíc, když jsem si na jaře vymkla kotník (zrovna v den, kdy jsem měla ,,oficiálně" začít pomáhat), to nebylo jednoduché. Avšak na konci dubna už jsem začala do domova docházet průběžně, přesněji na páteční odpoledne, kdy se v domově pořádá literární čtení s panem ředitelem domova.

Během svého působení v domově jsem se díky výletu s klienty seznámila se starší paní, klientkou domova - říkejme ji paní M. Paní M. je dnes 98 let a musím říct, že tak úžasného, vřelého a vtipného člověka jsem si vždy přála potkat. Máme mezi sebou vztah jako vnučka s babičkou nebo jako dvě přítelkyně, nehledě na to, že nás dělí skoro 80 let. I tato zkušenost mě přesvědčila v tom, že věk nezná hranice a přáteli se může stát kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Každý pátek po literárním čtení mi paní M. líčí zážitky ze svého života a já se s ní dělím o ten svůj. Je zajímavé poslouchat nejrůznější historky z období druhé světové války, okupace, sametové revoluce. To vše a mnoho dalšího paní M. zažila. Je to pro mě nesmírně cenná zkušenost a příležitost trávit čas po boku tak převelice milé starší dámy.


Paní M. a já na výletě v zoologické zahradě

 Výtvarné dílny, další zajímavá aktivita, kam čas od času docházím

 Výlet s klienty -( na levo já a paní M.) do Schwarzenbergského paláce

  Jeden z posledních výletů do zemědělského muzea, v kavárně s jednou z milých klientek domova

Ještě na závěr bych dodala, že domov, kam docházím je velice unikátní. To, kolik zde mají senioři zajímavých aktivit a nejrůznějších akcí, kterých se mohou zúčastnit, je skvělé. Navíc, když je v tomto domově je knihovna hlavního města Prahy, restaurace a dobročinný obchod. Proto jsou zde senioři stále součástí společnosti, probíhá socializace a oni nepociťují velké odloučení od společnosti, ve které celou dobu žili. Domov Sue Ryder se i pro mě stal domovem, kam se vracím ráda.

Tento domov byl založen baronkou Lady Sue Ryder, pro mě nesmírně inspirativní žena, která nejprve založila mnoho domovů, hospiců a nemocnic na území Anglie, Polska a těsně před smrtí ještě tento jediný a jedinečný u nás v Praze, České republice. Právě díky ní mohou senioři strávit poklidné stáří v prostorách tohoto zařízení. A já jsem vděčná, že zrovna tady mohu být nápomocná. 

Dobrovolnictví se stalo součástí mého já, mého života. Mé cesty.


Plakát domova, který byl pár měsíců k vidění v prostorách pražského metra, na fotografii je má milá paní M.
- Aby každý mohl zestárnout důstojně.

Básnické chvíle | 2

 Krátká sbírka mých básní (nanejvýš) o 140ti znacích. Nejrůznější myšlenky, vzpomínky za poslední rok ztvárněné slovy.

________
Život a sen

Déšť vystřídá slunce Smutek zas radost
Náhle pomine poslední starost
Nechám se unášet daleko do krajin plných štěstí
tam, kde není zlosti.


Jaký je život

Život dává, život bere.
S nikým z nás se nemazlí

Bílý, černý,
Zlý či dobrý

Život, ten si nevybírá.
Je to jako loterie,
Los, který se stírá


Noční smutek

Plná radosti přes den,
pláčící po nocích.

Není to jen pouhý sen.
kéž by bylo méně básní o smutcích.


Prababičce.

Doufám, že nalezneš svůj klid.
A už tě tam nebude trápit nic.

Že šťastná budeš
A v míru zůstaneš

Sbohem má milá
A zůstaň silná.


Co je to normální?

Co je to normální?
Nikdo není normální.
Každý jsme nějaký,
Jiný.
Jedinečný




Neustále ve světě nekonečných myšlenek,
Už ani nehledám konce.
Tvářím se uvnitř stejně jako na venek,
Smutním a pak zářím jako slunce.

~


Zbytečnost

Kolik zbytečných slz bylo prolito.
 Kolik smutných emocí prožito

Začátek školního roku

Konec lenosti,
Vítejte povinnosti.



Existence

A o tom to je,
prožívat (ne)štěstí každého dne.

Smát se a řvát,
plakat i snít.

Pocity cítit,
existovat a zároveň žít


.
Chvíli smutek, chvíli štěstí.
Jednou dole, jednou nahoře.
Smích přecházející v pláč.

Život


Otázka

Má to vůbec všechno smysl?

Neustále přemýšlet, ve dne, v noci
Nejspíš mi již není pomoci.


Co se to děje?

Občas je těžké uvěřit realitě,
Cítím se jako ve sněžné kalamitě

Všude mlha, sníh
Neustále na očích

Sním či bdím?
Sama tomu nerozumím

  

Školní rutina

Sedím tu, zírám do prázdna
Čas běží a já stále sedím

Chci pocítit svobodu
Být volná jako pták

Nezabývat se malichernostmi
Nepřežívat. 
Žít


Filozofie

Možná že na některé otázky odpověď dostaneme mimo tento svět,
je tolik věcí co se chci dozvědět.
Jednoduše nespočet,
nechci život prosedět.


Nevím

Osud nebo náhoda?
To se občas sama sebe ptám
A kde je vlastně svoboda, 
o které každý říká nám

Zmatek, nevím nic.
Ale žiju, co je víc


Kdo ví?

Možná je to všechno pouhý sen, 
z kterého již není cesty ven.
Rodíme se, žijeme a umíráme

Kde je ale jistota, že přeludy nemáme?


__

Láska

Ty.

S tebou cítím lásku.
Štěstí, co nosím v sobě,
co objevila jsem právě díky tobě

Mé láskyplné srdce

Ikdyž nejsi zrovna vedle mě,
Mé srdce tluče jen pro tebe.

Ukázal si mi, co znamená láska
A jak moc dokáže být krásná
~

Vnitřní démon

Bojím se, mám strach,
co když mě přestaneš mít rád.

A já jen zůstanu koukat do dále,
až nakonec zavřu oči a přestanu se smát.


Lehkost

Chci tě mít u sebe,
cítit tvou lásku.
Když si tu se mnou, je to jak nebe
-
Můžu tě držet za ruku a prostě být,
Beze slov sedět, mlčet a snít.



Cítím se naživu

Jeden pohled, tlukot srdce,
Ze tvé náruče se mi nikam nechce.

Dlouhé noci, hovory,
Vzpomínám a miluju.
Polibky a doteky,
Neustále sním, žiju


Ty si ten důvod

Jakobych našla kousek sebe,
a to právě vedle tebe.
Jsi důvodem k mé radosti,
A to bez žádné starosti.

Si štěstí co mě potkalo,
láskou ovinulo.


Na procházce

Jen ty a já 
A překrásná česká příroda

Budeme se ztrácet v lesích
Radovat se, hledat cesty zpět
A scházet se na pomezích místních řek
Nekonečno myšlenek, co zahalily mou mysl.


Napořád

Láska k tobě
Byla, je a bude.

Ve svém srdci tě nosím všude.
A až na světě nic nezbyde,
Jedna věc tu po mě přec zůstane.
miluju tě
napořád


 _








Vážíme si života jak máme?




Probudíme se, posnídáme, oblečeme se a deme do školy, práce. Každý den se zdá být jako ten předchozí. Rutina, ze které není cesty ven. Jsou však věci, maličkosti, jenž si vlastně vůbec neuvědomujeme. Bereme své životy za samozřejmost. Máme kde se probouzet, kam jít, co jíst, mluvit a vidět, slyšet a mluvit. Všechny tyto detaily, jenž tvoří jeden obrovský celek jménem život.

Problém nastává v nás. My lidé, máme věčnou tendenci neustále si na něco stěžovat. Prahnout po něčem, co nemáme. Ale co takhle se zaměřit na to, co naopak máme? Že ty obyčejné věci, co považujeme za součást nejsou obyčejné. Ne každý má to štěstí se probudit mezi blízkými, pod střechou, v teple a suchu. A to mě přivádí k otázce: Vážíme si života jak máme?


Na světě je tolik lidí bez domova, bez možnosti vidět, slyšet, chodit, jednoduše řečeno žít. A jen si představte, kolik lidských bytostí by dalo cokoliv, mít třeba zrovna váš život. Každý z nás se potýká se svými vlastními problémy, vnitřními boji. Občas vyhráváme občas ne. Jeden den je hezčí, jiný zas tolik ne. Chvíli se smějeme na celý svět a v další chvíli se nám chce vyplakat moře slz. Vzestupy a pády. Radosti a smutky. To všechno tvoří tento zázračný pojem jménem život.


A tak možná, až se někdy v pondělí ráno probudíte a začnete nadávat na okolí, zkuste to vzít z jiné stránky. Z odlišnéhu úhlu pohledu. Uvědomte si, že dýcháte, vnímáte, jste. Že máte tu jedinečnou možnost pobývat na planetě Zemi. A každý den nebude ten nejšťastnější. Tak to prostě nefunguje. Ale zkuste to. Řekněte si, vždyť zrovna já mám to štěstí, že tu právě teď jsem.
_

Moje poslední dva roky bych shrnula do něčeho, jako jedno velké uvědomění. Dospívala jsem. Uvědomila jsem si spoustu důležitých věcí, jednou z nich bylo právě toto téma - více si vážit.
Určitě i vy už jste se ocitli v situaci, kdy jste si uvědomili váhu dané věci, člověka, až už když bylo příliš pozdě. Když jsme o něj přišli.

Občas je důležité si uvědomit, jak moc rychle běží čas. Nic netrvá napořád. Každým dnem se měníme my a svět okolo nás. Lidé přicházejí a odcházejí z našich životů. Stromy kvetou, zelenají se a na podzim opadají. Koloběh se opakuje. Období se střídá.
Možná právě proto bychom si měli vážit lidí kolem nás. Blízkých a naší rodiny, domova. Člověk totiž nikdy neví, o co zítra může přijít. A nechci vám tímto nahánět strach, naopak. Odneste si z toho například to, že se nad tím zamyslíte.

Říkejte svým blízkým, že vám na nich záleží. Dbejte o sebe a své tělo. Čtěte, rozvíjejte svoji osobnost, dokud to jde. A hlavně si važte toho, co máte právě teď, v daný okamžik.
Važte si přítomné chvíle, teď a tady