Básnické chvíle | 2

 Krátká sbírka mých básní (nanejvýš) o 140ti znacích. Nejrůznější myšlenky, vzpomínky za poslední rok ztvárněné slovy.

________
Život a sen

Déšť vystřídá slunce Smutek zas radost
Náhle pomine poslední starost
Nechám se unášet daleko do krajin plných štěstí
tam, kde není zlosti.


Jaký je život

Život dává, život bere.
S nikým z nás se nemazlí

Bílý, černý,
Zlý či dobrý

Život, ten si nevybírá.
Je to jako loterie,
Los, který se stírá


Noční smutek

Plná radosti přes den,
pláčící po nocích.

Není to jen pouhý sen.
kéž by bylo méně básní o smutcích.


Prababičce.

Doufám, že nalezneš svůj klid.
A už tě tam nebude trápit nic.

Že šťastná budeš
A v míru zůstaneš

Sbohem má milá
A zůstaň silná.


Co je to normální?

Co je to normální?
Nikdo není normální.
Každý jsme nějaký,
Jiný.
Jedinečný




Neustále ve světě nekonečných myšlenek,
Už ani nehledám konce.
Tvářím se uvnitř stejně jako na venek,
Smutním a pak zářím jako slunce.

~


Zbytečnost

Kolik zbytečných slz bylo prolito.
 Kolik smutných emocí prožito

Začátek školního roku

Konec lenosti,
Vítejte povinnosti.



Existence

A o tom to je,
prožívat (ne)štěstí každého dne.

Smát se a řvát,
plakat i snít.

Pocity cítit,
existovat a zároveň žít


.
Chvíli smutek, chvíli štěstí.
Jednou dole, jednou nahoře.
Smích přecházející v pláč.

Život


Otázka

Má to vůbec všechno smysl?

Neustále přemýšlet, ve dne, v noci
Nejspíš mi již není pomoci.


Co se to děje?

Občas je těžké uvěřit realitě,
Cítím se jako ve sněžné kalamitě

Všude mlha, sníh
Neustále na očích

Sním či bdím?
Sama tomu nerozumím

  

Školní rutina

Sedím tu, zírám do prázdna
Čas běží a já stále sedím

Chci pocítit svobodu
Být volná jako pták

Nezabývat se malichernostmi
Nepřežívat. 
Žít


Filozofie

Možná že na některé otázky odpověď dostaneme mimo tento svět,
je tolik věcí co se chci dozvědět.
Jednoduše nespočet,
nechci život prosedět.


Nevím

Osud nebo náhoda?
To se občas sama sebe ptám
A kde je vlastně svoboda, 
o které každý říká nám

Zmatek, nevím nic.
Ale žiju, co je víc


Kdo ví?

Možná je to všechno pouhý sen, 
z kterého již není cesty ven.
Rodíme se, žijeme a umíráme

Kde je ale jistota, že přeludy nemáme?


__

Láska

Ty.

S tebou cítím lásku.
Štěstí, co nosím v sobě,
co objevila jsem právě díky tobě

Mé láskyplné srdce

Ikdyž nejsi zrovna vedle mě,
Mé srdce tluče jen pro tebe.

Ukázal si mi, co znamená láska
A jak moc dokáže být krásná
~

Vnitřní démon

Bojím se, mám strach,
co když mě přestaneš mít rád.

A já jen zůstanu koukat do dále,
až nakonec zavřu oči a přestanu se smát.


Lehkost

Chci tě mít u sebe,
cítit tvou lásku.
Když si tu se mnou, je to jak nebe
-
Můžu tě držet za ruku a prostě být,
Beze slov sedět, mlčet a snít.



Cítím se naživu

Jeden pohled, tlukot srdce,
Ze tvé náruče se mi nikam nechce.

Dlouhé noci, hovory,
Vzpomínám a miluju.
Polibky a doteky,
Neustále sním, žiju


Ty si ten důvod

Jakobych našla kousek sebe,
a to právě vedle tebe.
Jsi důvodem k mé radosti,
A to bez žádné starosti.

Si štěstí co mě potkalo,
láskou ovinulo.


Na procházce

Jen ty a já 
A překrásná česká příroda

Budeme se ztrácet v lesích
Radovat se, hledat cesty zpět
A scházet se na pomezích místních řek
Nekonečno myšlenek, co zahalily mou mysl.


Napořád

Láska k tobě
Byla, je a bude.

Ve svém srdci tě nosím všude.
A až na světě nic nezbyde,
Jedna věc tu po mě přec zůstane.
miluju tě
napořád


 _








Vážíme si života jak máme?




Probudíme se, posnídáme, oblečeme se a deme do školy, práce. Každý den se zdá být jako ten předchozí. Rutina, ze které není cesty ven. Jsou však věci, maličkosti, jenž si vlastně vůbec neuvědomujeme. Bereme své životy za samozřejmost. Máme kde se probouzet, kam jít, co jíst, mluvit a vidět, slyšet a mluvit. Všechny tyto detaily, jenž tvoří jeden obrovský celek jménem život.

Problém nastává v nás. My lidé, máme věčnou tendenci neustále si na něco stěžovat. Prahnout po něčem, co nemáme. Ale co takhle se zaměřit na to, co naopak máme? Že ty obyčejné věci, co považujeme za součást nejsou obyčejné. Ne každý má to štěstí se probudit mezi blízkými, pod střechou, v teple a suchu. A to mě přivádí k otázce: Vážíme si života jak máme?


Na světě je tolik lidí bez domova, bez možnosti vidět, slyšet, chodit, jednoduše řečeno žít. A jen si představte, kolik lidských bytostí by dalo cokoliv, mít třeba zrovna váš život. Každý z nás se potýká se svými vlastními problémy, vnitřními boji. Občas vyhráváme občas ne. Jeden den je hezčí, jiný zas tolik ne. Chvíli se smějeme na celý svět a v další chvíli se nám chce vyplakat moře slz. Vzestupy a pády. Radosti a smutky. To všechno tvoří tento zázračný pojem jménem život.


A tak možná, až se někdy v pondělí ráno probudíte a začnete nadávat na okolí, zkuste to vzít z jiné stránky. Z odlišnéhu úhlu pohledu. Uvědomte si, že dýcháte, vnímáte, jste. Že máte tu jedinečnou možnost pobývat na planetě Zemi. A každý den nebude ten nejšťastnější. Tak to prostě nefunguje. Ale zkuste to. Řekněte si, vždyť zrovna já mám to štěstí, že tu právě teď jsem.
_

Moje poslední dva roky bych shrnula do něčeho, jako jedno velké uvědomění. Dospívala jsem. Uvědomila jsem si spoustu důležitých věcí, jednou z nich bylo právě toto téma - více si vážit.
Určitě i vy už jste se ocitli v situaci, kdy jste si uvědomili váhu dané věci, člověka, až už když bylo příliš pozdě. Když jsme o něj přišli.

Občas je důležité si uvědomit, jak moc rychle běží čas. Nic netrvá napořád. Každým dnem se měníme my a svět okolo nás. Lidé přicházejí a odcházejí z našich životů. Stromy kvetou, zelenají se a na podzim opadají. Koloběh se opakuje. Období se střídá.
Možná právě proto bychom si měli vážit lidí kolem nás. Blízkých a naší rodiny, domova. Člověk totiž nikdy neví, o co zítra může přijít. A nechci vám tímto nahánět strach, naopak. Odneste si z toho například to, že se nad tím zamyslíte.

Říkejte svým blízkým, že vám na nich záleží. Dbejte o sebe a své tělo. Čtěte, rozvíjejte svoji osobnost, dokud to jde. A hlavně si važte toho, co máte právě teď, v daný okamžik.
Važte si přítomné chvíle, teď a tady





Začínám.

Psaní je činnost, která mě vždycky bavila. Mám deník, který čas od času otevřu, pak už jen píšu a píšu. Pocity, emoce, myšlenky, všechno to jde ven. Vždy se mi tak nějak odlehčí hlava a má samotná duše se raduje, že se mohu podělit s někým dalším, ať už je to pouze tužka a papír nebo elektronická podoba, tedy psaní blogu.

Nebudu to však zbytečně okecávat. Jsem lenoch. Ať už si to přiznat chci nebo ne, často se do něčeho zapálím a po nějaké době nad tím ztrácím zájem, aniž bych chtěla. Často mě daná věc baví, kupříkladu psaní. Znám mnoho lidí a přátel, kamarádek, co mi říkají, že i ony by si chtěly blog založit a psát. Ale co nám vlastně brání? Nebo, co mi v tom bránilo mně? Řekla bych, že odpověď opět musím hledat, jak jinak než, u sebe samotné.

Častokrát se mi stalo, že jsem blog otevřela, dokonce jsem si vymyslela nadpis článku, promyslela si, o čem bych tak mohla psát avšak jsem jen zírala do prázdna a nevěděla. Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek, ale já nedokázala jedinou z nich polapit a zformulovat ji do smysluplné věty. Jakobych snad ztratila dar vyjadřování se.

Čas. Ach, to kouzelné slovo.
Nemám na to čas, tuto frázi už každý z nás, alespoň jednou v životě, pronesl.
Nacházím čas na přátele, rodinu, projíždění sociálních sítí, možná na záliby jako je hudba nebo knihy, ale jakmile do toho musím doopravdy vložit úsilí nebo snahu a abych pak se svým výsledkem byla spokojená, potřebovala bych spoustu času. A tak tento koloběh pokračoval dál a dál. Ale nemám zapotřebí nahlávat sama sobě. Jednoduše tu pro mě vždy byly jiné priority. Ať se jednalo o úklid, spánek, čas strávený s blízkými. Jednoduše jsem prokrastinovala v něčem, co me ve své podstatě bavilo, ale zároveň mě neustále odrazoval pocit, že to nedopadne podle mých představ.

Přijde mi, že lenost a zbytečně velká očekávání byly jakýmisi mými vnitřními bloky, (se kterými neustále bojuji), bránili mi v pokračování psaní mého blogu. A tak jsem si řekla, stačí. Vždy't mě to baví a dokonce už jsem tolikrát dostala zprávu od lidí, že je můj blog a styl psaní baví, tak proč v tom nepokračovat?

Podtrženo, sečteno. Člověk se může neustále na něco vymlouvat. Na nedostatek času, únavu, cokoliv. Všechno může být záminkou a proto to chci změnit. A vím, že když něco doopravdy chci, jdu si za tím.

Proto začínám, zas a znovu.
Nechci už si nahlávat, avšak také nechci slibovat a dělat si z psaní blogu povinnost, zároveň na něj nechci ani zapomínat - vše vyžaduje rovnováhu.
Chci opět psát, dělit se o svět svýma očima. O nejrůznější zážitky i myšlenky. A tímto příspěvkem bych chtěla obnovit psaní mého blogu. Nemohu se vší jistotou říct, jak často psát budu. Ale mým cílem je psát alespoň jednou či dvakrát do měsíce. Zároveň chci tímto pokořit svou (natolik zbytečnou!) lenost, protože psát chci a mám tu jedinečnou možnost. Je tolik témat a názorů, o kterých bych se chtěla dělit se světem.

 A i kdyby to mělo oslovit pouze pár lidí, myslím, že za to to stojí.
Opět začínám psát.